POPICKÁ HOSPODA U KLOUDŮ
Provozujeme hospodu. Nabízíme hotová jídla, minutky, točené pivo, limonády a víno.
Nabídka jídel
Vaříme celoročně
Vždy dva druhy polévek
Hlavní jídla
Něco menšího k zakousnutí
Historie
Anton Vrbka: Ve stepní krčmě
Mezi Konicemi a Popicemi, dvěma idylickými vískami ve vřesovišti, ležela, zaklíněna ve skalním výchozu, stavba podobná jihomoravské osobě. Na mapách byla označena jako hostinec místní, místní jí tady říkali U Nowotnyho.
Chasníci z nedalekého mlýna na Dyji, poutníci, sedláci, vinaři a vojáci i důstojníci ji rádi vyhledávali. Vlevo do vchodu se za cestu vypíná Ohňová hora (dnes Horáčkův kopeček), vpravo pak první popické domky. Kolem stavení rostou obří ořešáky, na jih od něj již vidíme první popické sklepy.
Zastavme se a vejděme. Vpravo i vlevo ode dveří stoly s lavicemi a židlemi, vzadu zívá černý vstup do sklepa. Na dvířkách tam visí čistá utěrka a koštýř. Vlevo v rohu dřevěná polička s lahvemi, džbány, sklenicemi a ošatkami na chléb a housky, pepřenky a solničky. Je zde k mání sýr, salámy, chléb, víno nebo pivo. Tady ale všichni pijí víno. Hospodský vždy zapadne do sklepa a vypluje s lahví vína a plným koštýřem. Hostinský si s každým přiťukne na zdraví a pak bedlivě vyčkává, jak mu vínu chutná. Když se za svůj mok dočká zasloužené chvály. Usměje se a slíbí, že další bude ještě lepší. Takto to chodívalo u otce Nowotnyho před mnoha mnoha lety. Hosté zde často zavítali i při blížící se bouři. Poté co vstoupili, zahalila je oblaka tabákového kouře, která bránila vidění. Poté co si oči přivykly, zdály se postavy uvnitř ještě zajímavější. Tam se o desku stolu opíral oběma lokty jakýsi sedlák nebo pocestný, tam zas seděl vojáček a zpíval píseň o ztraceném mládí, v rohu dokonce jakási nóbl společnost z města zabraná do hlasité zábavy, kdežto podezřelý chlápek nenápadně pošvihával okem, zda už nastala vhodná chvíle k výpravě do lesa. V hospodě bývalo dobře i za války, kdy otec Nowotny nenápadně hostům podstrkoval chléb, který dával na chvíli zapomenout na neblahou válku.
Otec Novotny sedával se svými hosty dlouho do noci, a to je pak navštěvovala nejrůznější zvířátka – veverka, která si přišla pro oříšek, velká žába, která vyskočila na práh dveří, či netopýr, který svými manévry zhasl lampu.
Stepní krčma zanikla, poslední šenkýř je stařičký, dům zbourali. Teď zde stavějí moderní hostinec, ale chtějí mu říkat stepní krčma. Pošetilci! Vřesoviště mělo kdysi svoji krčmu. Ta byla ryzí a dobrá. Teď bude na jejím místě stávat restaurant. Ten už bude pro jiné. Zároveň má být letoviskem. Když si letní hosté vřesoviště zamilují, zůstanou zdraví a budou staří, prastaří a moudří jako Otec Nowotny.
Článek je „Jednadvacátým obrázkem z Kraví hory“, který poprvé vyšel ve Znojemském týdeníku (Znaimer Wochenblatt) v roce 1929. Autorem je Anton Vrba významný vlastivědný pracovník a pedagog, který se narodil 17. května 1860 v Uherském Hradišti. Působil ve Slupi, v Derflicích a nakonec se stal řídícím učitelem v Louce. Stál u zrodu znojemského muzea, od roku 1925 byl jeho kustodem. Zanechal po sobě přes dvacet knih a brožur a několik set článků, které byly uveřejněny v regionálním tisku. Výše uvedený text opět vyšel v časopise Okno/Fenster v prosinci roku 2011. Text je redakčně upraven